Miroslav Voříšek

Miroslav Voříšek

Narozen 24.12.1977

Tak magická čísla mne provází celý život od dne narození. Od mládí se věnuji řemeslné práci, neboť celá mužská část rodiny pracovala jako zámečníci a nástrojaři. Neuvěřitelně mne to lákalo a zajímalo, od mládí jsem s otcem a dědou pracoval v dílně a vyráběl nože a nářadí.

První výběr školy byl na rodičích, proto Stavební průmyslová škola v Kadani.

Po škole jsem pracoval jako mistr stavební výroby. Samozřejmě mne to nebavilo.

Druhá volba už byla na mne takže Střední odborná škola uměleckých řemesel v Praze-obor umělecký kovář a zámečník-tak to už bylo super. Po studiu jsem se seznámil s Karlem Melounem-uměleckým kovářem, sochařem a restaurátorem u kterého jsem pokračoval ve studiu a pomocných kovářských pracích. S ním jsem se účastnil mnoha akcí kovářských a uměleckých doma i v zahraničí.

Nyní se věnuji kovářské práci a volné umělecké tvorbě.

www.kovarstvi-vorisek.cz

Viktorie Chaloupková

Viktorie Chaloupková

malířka

(*1953 Praha)

Absolventka SUPŠ.

Žije a pracuje v Praze a Hýskově.

Od r.1975 svobodné povolání malířka.

1976-2018 absolvovala 86 samostatných výstav po celém světě.

Největší stálá expozice (110 obrazů) je v Taipei na Tchajwanu.

Největší obraz (2x6m) je v koncertním sále v německém Zingstu.

Nejdražší obraz Bambini di Praga je v pracovně guvernéra Arkansasau.

Nejčastějším námětem obrazů jsou portréty v kombinaci s architekturou a abstrakcí.

Mirka Léblová

Mirka Léblová

Kamarádi mi říkají Mirule, je mi 43 let, mám dvě děti, desetiletou holčičku Káju a osmiletého kluka Honzíka. Mám také legračního manžela Bobina. Bydlíme v Mělníku. Pracuji jako grafička časopisu „Maminka“ vydavatelství Czech News Center. Mám ráda pilates, jógu, tanec, čtení napínavých knih, koukání na filmy a lenošení na gauči u krbu. Z malování jsem nejdříve měla hrůzu – mám sice výtvarné vzdělání (vystudovala jsem obor propagační grafika na střední umělecko-průmyslové škole na Žižkově), ale vždy jsem se vyjadřovala kresbou. A pustit se do olejomalby, kde se jako ředidlo používá terpentýn nebo olej, pro mě bylo nepředstavitelné. Jednou mi švagrová Silvie dala k Vánocům sadu olejových barev… nechala jsem si je, ale deset let jsem je neotevřela. Až jednou na rodičovské dovolené jsem si řekla, že zkusím něco tím olejem namalovat. Bylo to šokující, barvy se chovaly nečekaně, terpentýn mi rozleptal plastové misky, neschlo to. Prostě jsem se to všechno učila pokus-omyl. Maluji zhruba dva roky. Nejpříjemnější a nejpřirozenější je pro mě pořád kresba tužkou. Období, kdy nejraději maluji, je období, kdy mi je fyzicky dobře. Což není vždy. O projektu mi řekla kamarádka – zaujala mě možnost vytvořit něco na specifické zadání a taky jsem vzala jako výzvu velikost formátu – nic tak velkého jsem ještě nemalovala, kromě stěn našeho domu.

Sandra Carvajal Gonzalez

Sandra Carvajal Gonzalez

Narodila jsem roku 1978 V Praze v nemocnici U Apolináře, kde mě před 40 lety porodila moje skvělá maminka.

Už od dětství jsem vyrůstala v estetickém a velmi kreativním prostředí, kde se velmi dbalo na kulturní vzdělání.

Krom hodin kresby a malby v lidových školách umění jsem se učila být i baletkou, nicméně takový teror hraničící s militarismem jsem dlouho nesnesla…spíše mně přitahovaly svobodné formy uměleckého vyjádření. Nicméně moji prozíraví rodiče ze mě nechtěli mít jen bohéma / což jsem / ale chtěli, abych i trochu stála nohama na zemi.

Přesvědčili mně, že bych tedy měla studovat architekturu a tím i chápat, jak věci fungují technicky a technologicky. Což byla občas pruda, ale když mi pak pod rukama vyrostlo něco 4 D , pochopila jsem, že i hodiny strávené rýsováním parotěsné folie pod střešní krytinou, má nějaký význam.

Takže po studiích na SUPŠ, kde mně naučili řešit konstrukce nábytku, a taky jak se staví podium v divadle, kde mně naučili pít pivo a kouřit cigarety a jiný věci, jsem zjistila, že by bylo rozumné pokračovat …v těch studiích a s tím ostatním raději skoncovat.

Následovaly studia na VŠUP, obor architektura u pana prof. Pelcla. Na této škole jsem se naučila víc než jen o části architektury. Je zde mnoho oborů, které si můžete vyzkoušet…takže krom vymýšlení všelijakých baráků a letišť a jiných projektů jsem si vyzkoušela i kresbu aktu, sochařství, nebo práci s porcelánem. V rámci vysoké jsem byla i semestr ve Stockholmu, kde byla hodně velká tma a zima a dobré kafé…

Po vysoké jsem měla fajn klienty a dělala pro ně hlavně v oblasti výstavnictví, bytového interiéru, rodinných domů a retail.

Jenže pak jsem uvěřila jednomu Španělovi, všeho nechala a odjela s ním těhotná do Německa…co následovalo vědět nechcete, ale jedno mi to přineslo, začala jsem ze zoufalství malovat. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen taková moje terapie, jenže nakonec se z toho stala vášeň odkrývající mi samotné stvoření. Od té doby vím, že průsery tříbí charakter – tedy mohou, pokud chcete…

Tak to vidím já….

Maluji kdykoliv na to mám čas a prostor, a hlavně klid. Napojím se na to vyšší v nás, nebo kolem nás a pak už nevím o čase, nevnímám hlad ani žízeň, prostě…jedu na té vlně.

Tento projekt mně oslovil asi nejvíc z toho důvodu, že jsem si vyzkoušela novou techniku – zanést grafický font do abstraktní malby a za druhé výtěžek z obrazu snad někomu pomůže. Samozřejmě i pro mou vášeň malovat a touhu, aby veřejnost obraz viděla. Taky mně přesvědčil pan Turek, který je tak nadšen z tématu magického čtverce, jakkoliv mně osobně je příjemnější symbol Květu života.

Michael Antoš

Michael Antoš

Narodil jsem se v Praze 24. března 1962. Nyní žiji a tvořím nedaleko Prahy, ve svém venkovském stavení a ateliéru v Čečelicích.  Od školních let si držím přezdívku Mac. Studoval jsem přírodovědeckou fakultu, a nakonec můj život nejvíce ovlivnila příroda a lezení, kterému jsem se věnoval od svých 17 let. Můj život je revoltou proti konvenci, přetvářce, vždy mě zajímaly emoce, duchovní principy, přírodní zákony a dobrodružství. Příroda mi přinášela kontakt s opravdovostí, naučila mě respektu a pokoře. Pokud bych se v životě rozhodl jít jinou cestou, potom bych si určitě vybral směr umělecký. Odjakživa mě lákala hudba, architektura, v průběhu svého života jsem se zabýval také návrhy a realizací půdních bytů a interiérů. Největší zlom v mém životě přišel a vážnou operací páteře, která mi znemožnila věnovat se naplno své největší lásce a vášni…skalám. Najednou jsem stál na rozcestí co dále, čím smysluplně naplním svůj život. Přemýšlel jsem, jak využít nápady, které se mi v hlavě rodily už desítky let, jak je přenést na plátno, a nejen na něj. Brzdila mě pochybnost, zda je možné proniknout do oblasti, ve které nejsem studovaný, zda už není pozdě začít a hledat vlastní umělecký směr. Jak už to, tak v životě bývá, a neexistuje nic jako je náhoda, ve správný čas jsem potkal ty správné lidi, kteří mě utvrdili v mém úmyslu. A přišlo rozhodnutí, jelikož jsem odvážný, bořím mýty a uvědomuji si, že jediná omezení existují pouze v naší hlavě, začal jsem…s radostí, lehkostí, fantazií sobě vlastní. Pracuji s intuitivním myšlenkovým konceptem, nechám se vést ve všech směrech, po stránce kompozice a barev, svým pocitem. Mám smysl pro detail, některé mé obrazy Vás mohou oslovit svým minimalistickým pojetím. Maluji převážně olejem a experimentuji s různými druhy barev. Využívám princip vrstvení, protože vytvořením struktur vzniká plasticita a hloubka, která dává prostor mému netradičnímu nanášení barev. Nemám ambice na to, abych se srovnával s mistry svého řemesla, kteří se tvorbě poctivě věnují celý svůj profesní život. Svou otevřeností, srdečností, nekomplikovaným přístupem a zdravou sebedůvěrou si přesto otevírám bránu do galerií, a především do lidských duší. V mém díle nenajdete jen obrazy, ale i umělecké ztvárnění různých předmětů a také umělecké osvětlení interiérů. Mé invence nemají hranice. V hlavě mi vzniká mnoho nápadů, které se chystám zrealizovat. Pokud na Vás z mé práce dýchne radost, svoboda, zastavíte se a uniknete ze stereotypu všedního dne, usmějete se a zazáří Vám oči…potom všechno, co tvořím, dává smysl.

Kamila Volfová

Kamila Volfová

Jmenuji se Kamila Volfová a narodila jsem se 6.8.1985 v Rakovníku. Do šesti let jsem žila s rodiči na Kladně, odkud pochází moje maminka, a pak jsem zakotvila na Mělníku, odkud je můj otec, a zde žiji dodnes. Tady jsem poznala i svého muže Petra, který mě k malování motivoval věnováním mého prvního malířského stojanu, olejových barev a pláten, a který mě v malování podporuje již od doby, co se známe, tedy téměř 13 let. Už jako dítě jsem ráda kreslila, hlavně princezny a prince, stejně jako to dnes dělá moje téměř 4,5 roku stará dcera Valerie. Nejsem moc soutěživý typ, přesto už od dětství jsem posílala své obrázky do televize či různých výtvarných soutěží. Později, na střední škole jsem podlehla další vášni – fotografování, díky níž se mi povedlo i pár soutěží vyhrát, což bylo nesmírně milé a velmi mě to povzbudilo, dodalo sebevědomí a energii do další tvorby. Na vysoké škole jsem zkusila malovat olejem, což mě krátce učila slavná a úspěšná česká malířka Viktorie Chaloupková, která se stala i mou velmi dobrou přítelkyní. Později, když už jsem začala pracovat, jsem si od malování dala pauzu a vrhla se do něčeho dynamičtějšího. Začala jsem hrát divadlo. V dětství jsem si přála být herečkou a malířkou, a tak jsem si zkusila být alespoň amatérskou herečkou, a měla příležitost si zahrát nejen na Mělníku, ale i jinde po Čechách či v pražských divadlech. Když jsem odešla na mateřskou, s divadlem jsem musela skončit, a tak u mě nastalo načas takové mrtvé období, co se týče jakékoli tvorby. Avšak vlivem nicnedělání v umělecké oblasti, došlo asi k tvůrčímu přetlaku a já se přece jen vrátila k tvoření. Když dcerka spala, já po nocích kreslila barevné obrázky dle momentální nálady a rozpoložení. Používala jsem pouze obyčejné barevné pastelky nebo uhel, aby nebyl v bytě cítit terpentýn, ale hlavně z toho důvodu, že jsem si jednoduše po tak dlouhé pauze netroufala zase sáhnout po olejových barvách. Převládl ve mně totiž pocit, že sednu před stojan s plátnem a nebudu vědět, co mám malovat, jelikož nemám žádnou inspiraci, že jsem vše zapomněla, a že to prostě nepůjde. Vytvořila jsem si tedy k malování olejem úplně nesmyslný blok. Držela jsem se tedy několik let pouze pastelek a kreslila srdce, květinové motivy, spirály, oči a to, co mně intuitivně napadlo, ale pro plátno se to zdálo moc obyčejné. Po mateřské jsem nastoupila opět do práce a dcera do školky. Změna režimu a velký zápřah, nové starosti a stres, způsobily, že jsem se fyzicky i psychicky vyčerpala, a nakonec skončila v nemocnici s podlomeným zdravím a v invalidním důchodu. Po propuštění z nemocnice, mě ještě doprovázely několik měsíců vleklé těžké deprese, které ještě stále úplně nevymizely a na které léky pomáhají jen málo. Rozhodla jsem se tedy s depresí bojovat po svém. Znovu jsem sedla k plátnu, vzala do ruky štětec a olej ve víře, že třeba má dávná láska-malování, mi pomůže zlepšit můj psychický stav. A světe div se, ono to najednou šlo. Sice nejdříve velmi těžko. Ruka se mi třásla, ale cítila jsem, že když maluji, je mi kapku lépe, a hlavně že to zase jde. Začala jsem malovat oči, rty, akty a začala olej kombinovat s dalšími materiály. Malba se pro mě stala jakousi terapií, a já cítila, že když je mi zle, malování stav zlepší a kolikrát i výrazně. Začalo mně to těšit. Po nějakém čase, když mi bylo už trochu lépe, jsem začala v rámci své terapie občas pomáhat kamarádce návrhářce v módním krejčovském salonu, kde se mi moc líbilo. Dostala jsem díky tomuto kreativnímu prostředí inspiraci a k dispozici měla různé druhy látek a jiných materiálů, a tak začala pracovat na obrazech kombinovanou technikou. Tedy kombinovat olejomalbu a lepení různých látek a jiných materiálů na plátno. A tam jsem také potkala Ing. Jiřího Turka, který mi vyprávěl o projektu Magický čtverec, což mě nadchlo, a on mi nabídl se do projektu zapojit. Na projektu mě zaujalo, že si výtvarník může motiv vybrat sám, že může svoji energii vloženou do obrazu sdílet s mnoha dalšími lidmi, protože výstava poputuje po celém světě, a především to, že výtěžek z prodaných obrazů pomůže lidem trpícím závažnou nemocí. S radostí, že mohu přispět k dobré věci, jsem tedy začala malovat šestnáct čtvercových pláten a vznikly oči vesmíru v mnoha podobách. I na tyto obrazy jsem použila kombinovanou techniku a lepila různé materiály na olej. A tak vznikl můj Magický čtverec, který před sebou vidíte. Tvořila jsem ho s láskou a nadšením a doufám, že i vás, stejně jako mě, naplní radostí a energií

Děkuji, že se díváte, děkuji, že mohu dát….

S Láskou Kamila V.

Svou tvorbu sdílím na facebooku, takže pokud budete mít zájem, sledujte mně na https://www.facebook.com/kamila.volfova.18

Viktor Židík

Viktor Židík

Nar. 1986.

Štúdia: v rokoch 1982-1986 študoval na strednej umelecko-priemyslovej škole v Košiciach- odbor Grafika

V rokoch 1986-1991 štúdium na PdF UPJŠ v Prešove, odbor – výtvarná výchova a ruský jazyk

Od roku 1992 pôsobí ako učiteľ na Základnej umeleckej škole( ZUŠ), Odborárska 32, Prešov

V rámci  pedagogickej činnosti sa venuje detskému výtvarnému prejavu a vedie kurz dospelých. Vo svojej výtvarnej tvorbe sa venuje kresbe, maľbe, grafike, grafickému dizajnu, ale aj rôznym objektom a inštaláciám. Vystavuje na Slovensku aj v zahraničí.

Ivana Židík

Ivana Židík

Rod. ŽIVČÁKOVÁ nar. 1979.

Strednú školu absolvovala na Gymnáziu Jána Adama Raymana v Prešove v roku 2001. Vysokoškolské štúdium ukončila na Prešovskej univerzite v Prešove, Fakulte humanitných a prírodných vied odborom Učiteľstvo všeobecno-vzdelávacích predmetov v kombinácii výtvarná výchova – etika v roku 2004

Od roku 2007-2016 bola odbornou asistentkou na Katedre výtvarnej výchovy a umenia Inštitútu hudobného a výtvarného umenia Filozofickej fakulty Prešovskej univerzity v Prešove.

Venuje sa maľbe, autorskému šperku, keramike, interiérovému, grafickému a odevnému dizajnu.

V neposlednom rade sa nebráni ani posudzovateľskej a kurátorskej činnosti. Tiež spolupracuje pri charitatívnych projektoch a kultúrnych aktivitách, vedie workshopy, voľnočasové aktivity a tvorivé dielne. Je členkou galerijnej rady Šarišskej galérie v Prešove. Svoju tvorbu prezentuje na domácich, medzinárodných a zahraničných podujatiach.

Gabriela Zaspal

Gabriela Zaspal

Po střední umělecké škole v Praze, odcestovala do Velké Británie, kde vystudovala vysokou školu obor Oděvní reklama. Po třinácti letech putování po světě se Gabriela usadila v rodném Chomutově, kde s její maminkou začala opět malovat a věnovat se hrnčířské keramice.

Její nejradostnější zálibou jsou psi Růženka a Emička a čas strávený s mamkou v atelieru se sklenkou Tramínu.

Motto: IF THERE IS SOME TROUBLE WHEN YOU WORRY YOU MAKE IT DOUBLE

Milena Vlčková

Milena Vlčková

Než jsem se začala věnovat malování, tak jsem pracovala jako zdravotní sestra v různých oborech, jako je plicní, ambulanční apod. Věnovala jsem se šití, pletení, četbě, zahradničení a lyžování. V 60 letech jsem přidala i jízdu na kole, abych tak trochu poznávala svět okolo sebe. K malování jsem se dostala v 66 letech, kdy mě k němu přivedlo „zoufalství“ z důchodu. Nevěděla jsem, co s volným časem, a tak když jsem šla z angličtiny, tak jsem cestou viděla letáček, že se koná kurz malování „Umět se dívat“. Řekla jsem si, že když jsem to nikdy nedělala, tak to zkusím. Takže náhoda tomu chtěla, že jsem před třemi roky, v 66 letech začala s malováním. Svá díla tvořím různými technikami, ale nejraději používám akvarel, pastel a olej na plátno. Inspiraci k malování hledám v přírodě, je nádherná, barevná a rozmanitá, má své kouzlo. Když maluji, tak potřebuji být v pohodě, mít dobrou náladu a hlavně spokojená. K projektu „Magický čtverec“ mě přivedl syn, nejspíš na mne chtěl být pyšný, že něco dokážu. Nejspíš kdybych to vzdala, tak by mne dal do domova důchodců.

Monika Valtrová

Monika Valtrová

Jsem umělec amatér, co maluje pro radost.

Pocházím z Chomutova a pracuju v bance. Životem mě provází malá zvířecí smečka. Mám ráda cestování, kolo a dobré jídlo.

Lucia Těžká

Lucia Těžká

Ve vlastní tvorbě se zaměřuji zejména na

grafiku / tisk z výšky / barevný linoryt /

Po ukončení studia v oboru etika a výtvarní výchova jsem se tvorbě několik let aktivně nevěnovala. Jako vyjadřovací prostředky ráda uplatňuji expresivnost v jakékoliv formě.

Anna Sypěnová

Anna Sypěnová

Narodila jsem se v roce 1988 v Přerově a celkem záhy mě posedla touha stát se malířkou. Vystudovala jsem malbu a jsem magistra umění.

Poté, co si člověk osvojí zobrazení reality, vystuduje umělecké školy a musí se něčím živit, vyvstává testovací prostor “co vlastně malovat a proč”. Nacházím odpovědi na své dlouholeté otázky, které si nejspíš každý klademe – a to, zda Bůh je anebo není, co je smyslem života a co je opravdu důležité. Tyto odpovědi vtěluji do svých obrazů, více či méně úspěšně. Věřím v Boha – Jsoucno a jeho vedení, to že rosteme v důvěře v Něj, máme svobodnou vůli a ono nás miluje. Zjišťuji, že pokud se stanu na čas pouze nástrojem vedení Shůry, ono to samo proudí tam kam má. Pomocí osobní zkušenosti jsem věřící a tento obraz na téma štěstí odkazuje na princip, že štěstí je cestou… Cesta je způsob, jak kráčíme dennodenně naším životem. Je nesmírně důležité chopit se zázraku života zodpovědně. Tohoto projektu jsem se zúčastnila proto, že mě zaujalo působení pana Turka a jaká z toho legrace může být.

Gabriela Samusová

Gabriela Samusová

Od 4 let jsem žila v dětském domově ve vysoké Peci. Nyní je mi 19 let a studuji střední hotelovou školu v Údlicích. Jsem ve 3.ročníku a příští rok mě čeká maturita. Od 18 ti let bydlím ve zkušebním bytě v Jirkově. Mám velmi ráda hudbu. Od osmi let jsem navštěvovala Lidovou školu umění v Jirkově, kde jsem hrála na klavír a později zkoušela i na cimbál.

Několik let jsem dětský domov reprezentovala hrou na klavír v dětských soutěžích. Hudba je můj koníček, ráda si zahraji dodnes. Proto jsem do svého obrazu, celkem automaticky, zařadila hudební prvky.

Ve volném čase ráda sportuji a chodím na brigády, abych si přivydělala. Ráda bych vlastnila řidičský průkaz, snad se mi brzy podaří toto přání splnit. Mým druhým přáním je úspěšné ukončení školy maturitní zkouškou.

Milan Rehák

Milan Rehák

Své nadání jsem objevil v Lidušce s Liduškou. To neprozradím. Hornický sever mě umístil do ryze technického prostředí. Našel jsem protiváhu ve fotografování, pracoval jsem v tiskárně, naučil jsem se ručně vázat knihy, zorientoval se v počítačové grafice. Dokumentoval jsem malířské sympozium na Benediktu. Únik umělců do činností zcela bez elektroniky mě pohltil do té míry, že si sám sestavuji a napínám malířská plátna. No a pak je pokryji barvou, zejména pomocí umělecké špachtle, čímž vytvářím nejen obraz, ale i strukturu na něm. Již přes 60 mých obrazů zdobí různé prostory. V roce 2017 jsem měl prodejní výstavu v The Most Café.

Říkám: „Nekresli, co můžou vyfotit, ať fotí cos nakreslil.“

Milan Pecák

Milan Pecák

Jsem malíř a grafik, jsem autorem českých i zahraničních filmových plakátů, jako je například „Indiana Jones a Chrám Zkázy“, „Terminátor“, „Hořící Mississippi“ aj. Dále jsem autorem mnoha obálek knih, velmi náročných lékařských ilustrací a další užité grafiky. V současné době se převážně zabývám volnou tvorbou. Mé obrazy a digitální grafika vybavuje moderní interiéry veřejných budov, hotelů, firemních kanceláří a luxusních rezidencí. Po dohodě maluji obrazy také přímo pro daný interiér klienta. Ke každému výtvarnému dílu vystavuji „certifikát“ potvrzující jeho originalitu. Jsem členem Unie výtvarných umělců České republiky a také členem Internetional association of art – IAA / AIAP. Mé obrazy a grafiky vlastní i známé osobnosti a své práce jsou zastoupeny v soukromých sbírkách v České republice, SRN, Rakousku, Itálii, Švédsku a USA. Do projektu “Magický čtverec” jsem se zapojil, protože mám rád záhady a mystično. Ale také proto, že věřím, že i pro návštěvníky výstav bude projekt velmi zajímavý, což se hned při první výstavě v Chomutově potvrdilo.

Kristián Oláh

Kristián Oláh

Narodil jsem se v jižních Čechách. Je mi 17 let. V současné době pobývám ve VÚ, DDŠ, ZŠ, SŠ a ŠJ, Místo 66 a jsem žákem 2. ročníku střední školy v oboru Zahradnická výroba při zařízení. Studium v oboru mě baví, ale přesto mojí největší zálibou je malování. Jakmile mám trochu volného času, této zálibě se věnuji. Dokonce i o přestávkách ve škole. Díky škole, která se zapojila v rámci odborného výcviku do projektu Pure Bohemia, s.r.o., jsem se mohl na doporučení paní učitelky odborného výcviku Bc. Jarmily Adamové do výtvarného projektu „Magický čtverec“ zapojit. Po celou dobu projektu mě vedl pan Roman Kuričaj, asistent pedagoga v zařízení, který sám rád maluje. Předal mi mnoho cenných rad, naučil nové výtvarné technice, a především zajistil prostředí – jeho domov, kde jsem mohl pod jeho vedením a jeho ženy v klidu pracovat a věnovat se své zálibě. Děkuji společnosti Pure Bohemia, p. Romanovi Kuričajovi a jeho ženě Janě, Mgr. Ivaně Dudkové, Bc. Jarmile Adamové za poskytnutí šance se projektu zúčastnit.

Ida Elizabeth Novotná

Ida Elizabeth Novotná

Tvořím obrazy tak, aby byly (podle indiánské myšlenky) krásné, sloužily lidem a byly energetickým zářičem. Tvořím s láskou.

Jsem auto didaktik. Vyvíjím se, učím se, posouvám se… v osobním růstu vidím svoji cestu. Kreativitu, kresbu, malbu, dřevo, lítání fantazií a práci s intuicí miluji celý život. Tvořím od doby, co udržím tužku. Kreslení a malování je pro mne jako dýchání, zadržet dech můžete jen na chvíli. Jako čůrání, dřív nebo později člověk musí upustit co v sobě má. Maluji a kreslím víceméně odjakživa, i když to „svoje pravé místo“ jsem hledala nějaký čas. Prvotně, když si vzpomenu na důvod, proč jsem začala kreslit, bylo hledání nebo vyjádření nějaké mé filosofie a touha po tom vědět, co je za hmotou, to mám od dětství. Proč jsem začala ilustrace? Chtěla jsem vidět krásné věci, něco radostného pro sebe, moje děti, i jiné lidi v těžším období. Paradoxně v těžším životním období jsem začala kreslit obrazy, které byly veselé, měly v sobě legraci, radost, dvojsmysly… Byla ve mně touha po kráse, což umělci moc nedělají, ale nešlo to jinak. Dělo se to. Před několika lety jsem začala opět s olejomalbou. Od konkrétních čar a tvarů v ilustraci jsem potřebovala jít dál. Víc k abstrakci a zrušit tu pevnou linku, hranice ve mně. Vymazat v sobě přesvědčení, že „když to není, jak jsme zvyklý, je to chyba“. Dlouhých 20 let jsem pro ilustraci používala pastelky. Díváme se na pastelky někdy pouze jako na „kreslení pro děti“, ale to mi nikdy nevadilo. V posledních letech jsem se vrátila k olejomalbě, překračuji v ní moje hranice. Je zvláštní to přiznat, ale inspirace mi přichází skrze pocity, určité vnímání a také informace týkající se kvantové fyziky a mystiky atd. Například pokud maluji obraz pro konkrétního člověka, nacítím se něj a přichází mi barvy nebo tvary, které „chci“ použít, nějakým způsobem ho vnímám a ono to maluje nebo kreslí. Podobné to je, když maluji „jen tak“ volně. Jednoznačně a nejraději tvořím v noci. Doma všichni usnou, celé město se uklidní a je čas tvořit, létat. Ano, nás všechny přírodní rytmy ovlivňují, stejně tak i roční období a jiné vesmírné nebo zemské rytmy. Naši předkové, v každé civilizaci a národu s těmito rytmy běžně počítali, pracovali s nimi, věděli o nich. To většina lidí zde ve střední Evropě di nedávné doby o nich nevěděla, nebo s nimi nijak nepočítala, nevadí. Tyto vlivy energií tu jsou i bez našeho uvědomění. Na tomto projektu mě zaujala možnost výtvarně zpracovat číselnou mřížku a čísla, roky trochu počítám s numerologií, a ta původně s magickým čtvercem velmi souvisela. Nadchla mě možnost vyjádřit staré věky a myšlenky se čtvercem v malbě, nadchlo mě, že tyto věci půjdou mezi lidi. Obraz, který jsem namalovala pro mě dost odvážný a divoký, ale cítila jsem potřebu nechat odejít konkrétní tvary a formy bez chyby a dotknout se té vášně vesmíru a života, jít v obraze časem zpátky, až možná ke vzniku Země.

Rodný Chomutov jsem opustila v 19 letech, žila jsem v Praze, Brně, v Británii, Švýcarsku a Polsku. Nyní žiji a tvořím opět V Chomutově. Svobodná se dvěma dětmi.

Vladana Nikolic

Vladana Nikolic

Pocházím ze Srbska. Pracuji jako učitelka umělecké školy v Molde v Norsku. Během mé první návštěvy v Praze jsem si fotila grafity, které původně sloužily jako námět mé kompozice. Když jsem malovala číslice, zjistila jsem, že je z toho chaos. Musela jsem ten chaos přetvořit v originál. Najednou jsem v mé kompozici uviděla býka. Rozhodla jsem se ho zvýraznit, protože to je moje znamení a taky hlavní postava mé oblíbené dětské pohádky.

Eliška Marie Kozlíková

Eliška Marie Kozlíková

Přijímám intimitu a hodnotu lidského těla a zároveň se snažím vnést do obrazů soukromí a důvěrnost. Pracuji také s estetickým prožitkem, vizualitou a představivostí člověka. Zabývám se akty, prostorem a předměty. Ve svých malbách hojně využívám i symboly. Zobrazením každého symbolu vyzdvihuji to, co konkrétní postava v životě dělá, čím se zaobírá, ale i to, co jí baví a co ji naplňuje. Symboly vyjadřují realistické pojetí, spontaneitu a dětskou infantilní stopu. Dále vyjadřují i kýč, který ráda do svých maleb za komponovávám. Má snaha spočívá v tom, aby bylo dílo naoko líbivé a snažilo se na lidi zapůsobit skrze svou cílenou sentimentálnost. V malbě také ráda experimentuji a využívám geometrických tvarů. Baví mě si pohrávat s barvami a technikami, kterými můžu obraz udělat lepší.

Ivana Hüttnerová

Ivana Hüttnerová

S malováním jsem začala před čtyřmi lety a dnes je to můj velký koníček. Maluji vše, co se mi líbí. Nejraději používám olejové barvy, olejové pastely a ráda zkouším různé techniky. Další mou velkou zálibou je práce s keramickou hlínou, převážně točení na keramickém kruhu. Těmito činnostmi relaxuji ve svém ateliéru. Občas se ke mně přidá i má dcera Gabča, která zde též vystavuje.

Livia Havlasová

Livia Havlasová

/13let/

Bydlím celý můj život v Molde na západním pobřeží Norska. Maminku mám ze Slovenska a tatínka z Čech. Už od malička ráda kreslím a maluji. Začala jsem chodit na uměleckou školu už ve třetí třídě a moc mě to bavilo. To díky šikovné učitelce Vladaně. Stále tam chodím a budu i pokračovat. Nejraději kreslím tužkou anatomii a další věci jako např. krajinu. Někdy ráda experimentuji s vodovými barvami. Inspiraci hledám u mé učitelky Vladany. Také ráda něco hledám na internetu, spec. Pinterest. Také používám svou vlastní fantazii.

Když jsem se dozvěděla, že mám namalovat obraz, byla jsem nadšená a přemýšlela jsem, co mám malovat. Nakonec jsem se rozhodla pro západ slunce protože, to mě vždy bavilo už od 3. třídy. Malování tohoto obrazu mě strašně bavilo. Zúčastnila jsem se se pouze menších výstav tu v Molde v Norsku. Pro mě, jako 13letou školačku to byla a je velká čest se podílet na takovém zajímavém projektu, jako je Magický čtverec. Moji rodiče a další kamarádi říkají, že můj obraz dává energii a je velmi optimistický. Chodím také na dvě různé hodiny tance (balet a moderní tance), hodinu kytary a starám se o papouška. To, co mě nejvíce na mé kompozici bavilo, bylo malovat číslice. Bylo to moc zajímavé tohle vše, protože moje paní učitelka v umělecké škole Vladana mi dala nové barvy, a tak to bylo více dobrodružné se seznámit s akrylovými barvami a experimentovat, co k sobě patří a co ne.

Andrea Ehret

Andrea Ehret

Jsem slovenská umělkyně – malířka, lektorka a arteterapeutka, žiji a tvořím v Praze. Ve své tvorbě se koncentruji hlavne na abstraktní expresivní olejomalbu, ráda objevuji nové cesty a přístupy k tvorbě. Pravidelně vedu workshopy arteterapie pro děti i dospělé, kde v souladu s jejich vlastním viděním světa uplatňuji výtvarnou tvorbu, jako nenásilný způsob lidské transformace. Věnuji se také živé prezentaci – live performance painting v interakci s hudbou a tancem.  Malování jsem studovala u akademického malíře Dušana Srvátky a Mgr. Art. Prokipa Kolysnika. Hluboko věřím, že umění má léčivou sílu. Vycházím z intuitivní perspektivy, tvorba je pro mě balanční akt, kde ztrácím i nacházím sama sebe. Své práce vystavuji v rámci individuálních i kolektivních výstav doma na Slovensku, v ČR, v UK, v Německu i v USA. Mé díla jsou součástí soukromých sbírek po celém světě. Kromě malby miluji svou rodinu, nejvíc na světě svého syna Liama, mateřství mě naučilo pokoře. S manželem si velmi dobře uvědomujeme, že náš syn nás učí být každý den lepšími, přítomějšímí, citlivějšími. Jsem vděčná za svou rodinu a svou uměleckou a arteterapeutickou práci, uvědomuji si, že žiji život, jaký jsem vždy chtěla žít. Když zrovna nemaluji, tak většinu volného času trávím s rodinou a přáteli, nejradši cestujeme, anebo se jen tak válíme doma, grilujeme, povídáme si, … Praha je úžasná v tom, že když se ráno probudíte a zjistíte, že chcete večer vyrazit za kulturou, vždy máte co podniknout. Vždy jsem toužila být umělkyní, už jako teenager jsem mývala o povolání umělce různé romantické představy, které většinou měly, co dočinění s malováním po nocích s vínkem v ruce. Milovala jsem biografie slavných a často jsem četla tragické pohnuté osudy jejich osobních příběhů, hlavně umělci bohémové koncem 19.století. Dnes vím, že na svém talentu nesmí nikdy umělec přestat pracovat, hledat nové způsoby, možnosti, pracovat na své technice i osobnosti. Potom může očekávat i tu trošku štěstí, která ho posune k nové příležitosti. Celá malba je proces, často mám pocit, že malba je dokončena. Nechám její první verzi schnout na stojanu a skoro vždy jako by potřebovala dozrát, za pár dní, někdy i týdnu se k ní vrátím. Někdy změním jen malý detail, občas celé dílo, případně ho přemaluji. Ve svých abstraktních dílech vidím život, sny, představy a vítr na cestách. Mou největší inspirací je pro mě život sám, každý člověk, děti, lásky, mé sny a mé cesty vnitřní krajinou. Mé tajemství na štěstí je žít v přítomnosti a vděčnosti. Každou životní situaci i tu nelehkou vnímám jako lekci a snažím se pochopit, proč právě mne do života přicestovala. Snažím se být upřímná k sobě a laskavá k jiným.

Zbyněk Drda

Zbyněk Drda

Zbyňka můžete znát především jako zpěváka. Po vítězství v národní soutěži Česko hledá Superstár, se již jedenáctým rokem věnuje profesionálně zpěvu jak u nás, tak v zahraničí. V posledních letech se jeho velkou vášní stalo malování. Své prvotiny měl možnost již vystavovat na své výstavě v Karlových Varech, kde se narodil, nebo v rámci Febiofestu například s Martinem Maxou, Ringo Čechem, nebo Evou Pilarovou. Malování bere jako další možnost kreativního vyjádření sama sebe, a především jako obrovský relax a zábavu.

Zbyňka můžete znát především jako zpěváka. Po vítězství v národní soutěži Česko hledá Superstár, se již jedenáctým rokem věnuje profesionálně zpěvu jak u nás, tak v zahraničí. V posledních letech se jeho velkou vášní stalo malování. Své prvotiny měl možnost již vystavovat na své výstavě v Karlových Varech, kde se narodil, nebo v rámci Febiofestu například s Martinem Maxou, Ringo Čechem, nebo Evou Pilarovou. Malování bere jako další možnost kreativního vyjádření sama sebe, a především jako obrovský relax a zábavu.

František Bodlák

František Bodlák

Jako chlapec jsem snil o tom, že se stanu námořníkem, nakonec jsem se vyučil jako opravář parních lokomotiv. Od roku 1976 až do důchodu v roce 2006 jsem pracoval jako strojvedoucí. Nyní v zaslouženém odpočinku společně s mou manželkou Alenou se těšíme z šesti vnoučat, které vychovávají naše 4 dcery. Během svého života jsem měl několik lásek, které se mi nakonec podařilo spojit. Kreslit jsem začal již od školky a pokračoval jsem i na základní škole, kde jsem pokreslil kdejaký papír a sešit. Tyto sešity jsem si schovával a dnes jsem rád, že jsem je uchoval. Takto se mohu podívat, jak jsem kreslil ve 14letech.Kreslil jsem samé technické věci: rakety, vesmír, planety, lokomotivy a lodě. Původně po základní škole jsem se chtěl stát námořníkem, ale dorostový lékař mi to nedoporučil. A tak jsem dostal umístěnku do železničního učiliště v Chomutově, kde jsem se vyučil opravářem parních lokomotiv a později jsem se stal strojvedoucím. Přitom všem jsem kreslil a maloval. Mou tvorbu silně ovlivnilo bourání a pozvolný zánik mého rodného města Mostu. Okolo 30 let jsem začal malovat temperou a později přešel na olej. Ač nemám žádné umělecké vzdělaní musel jsem se k technice malování a používání barev propracovat sám. Během mého malování jsem měl ještě různá období: plechové, což obnášela výroba lokomotiv, moduritové období: výroba figur a hlav z moduritu. Ted už jen maluji. Na svých obrazech rád maluji oblohu s mraky a pod nimi domy, kostely, a různé věci v neobvyklých situacích, které bych v normálním životě nikdy nespatřil. Toto je můj svět a do něho rád utíkám, když mě chytne malování dalšího obrazu.

Daniela Bílková

Daniela Bílková

Jsem matka, dcera, přítelkyně, kamarádka, průvodkyně dětstvím, milenka, rádkyně, ale především jsem žena. Miluji… miluji svého syna, mé přátelé, svou rodinu, sebe… život. Nepřežívám, ale žiji. Přeji si, sním a jdu svým snům naproti. Jsem sama sebou a poslouchám svou intuici… poslouchám, naslouchám, důvěřuji, věřím… Věřím sama v sebe, v přírodu, na štěstí a lásku…

– Protože mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí. Jenže tomuhle můžou věřit jen ti lidi, kteří mají rádi lidi. – (Jan Werich)

Mirka Beranová

Mirka Beranová

Narodila jsem se 13. 5. 1974 v Chomutově a myslím, že moc ráda. Vystudovala jsem gymnázium a v roce 1998 jsem ukončila studium na PF Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, obor výtvarná výchova a společenské vědy pro II.st.ZŠ. Od té doby si jen užívám života, bavím se, pracuji a maluji. Od roku 2002 je mým bydlištěm opět Chomutov a zaměstnavatelem ZŠ Ak. Heyrovského (výtvarná výchova na II. stupni). Někdy někde něco vystavím (třeba obrazy) a sem tam zmažu i nějaké zdi. Země je přenádherná, okouzlující a zkrátka úchvatná. Když se spojí s člověkem, který tak přenádherný a okouzlující často není, je tu tolik inspirace, že není možné jí někdy vyčerpat. Maluju téměř celý život. S láskou a chutí. Vždy se těším na okamžik, kdy se pustím do nového obrazu. A každý takový okamžik je pro mě vzácný, neboť malba není mé povolání. Jen potřeba a radost. Vzhledem k omezenému času a své netrpělivosti, maluji nejčastěji akvarelovými barvami. Myšlenka tohoto projektu mě zaujala, a proto jsem ráda, že jsem jeho součástí.

Daniela Bařtipánová

Daniela Bařtipánová

Bydlím ve vesnici Krabčice, která se nachází pod horou Říp. Je mi 40 let a mám dvě děti. Pracuji jako PSS v místě bydliště. K malování a kreslení jsem se dostala tak, že jsem se před třemi lety přihlásila na kurz malování pravou mozkovou hemisférou. Velmi mě to začalo bavit, tak jsem se sama začala doma po večerech zdokonalovat a tady je výsledek. Baví mě kreslit či malovat čímkoliv, ale nejraději pracuji s akrylovými barvami na plátno a v podstatě cokoliv, abstraktní obrazy, přírodu, portréty i z profilu, mandaly apod. Obraz Magický čtverec jsem namalovala proto, jelikož to byla pro mě velká výzva a vůbec mě nenapadlo, že tím někoho podpořím. Musím říct, že mě to velmi naplnilo, a také bavilo. Obraz jsem malovala přes měsíc, většinou po večerech. Obraz jsem malovala technikou suchý štětec a konkrétně u tohohle obrazu mě inspirovalo to, že to má být něčím výjimečné a zajímavé. Jinak inspiraci beru všude kolem sebe. Maluji nebo kreslím podle nálady. A to je asi tak vše o mé maličkosti.

Mia Aubry

Mia Aubry

Jmenuju se Mia, je mi 17, miluju kočky, starší oblečení, staré fotky (polaroidy) a starší hudbu. Zajímá mě politika a ráda bych se stala aktivistkou lidských práv. Maluji tak nějak od malička, chodila jsem i na malování, ale určitě bych malovala i bez kroužku. Prostě se to ve mně nějak vzalo a dodneška mě to neopustilo. K tvoření mám nejraději pomůcky, s kterými si mohu opravdu vyhrát – tužka, anilinky, nebo hlavně olejové barvy. Jelikož miluji staré olejové obrazy lidí, snažím se hledat inspiraci tady. Samozřejmě to nevypadá tak dokonale, ale moc mě to baví. Jsem jarní/letní člověk. V zimě nerada něco dělám, vadí mi chlad a raději bych byla pod dekou v teple, než abych něco dělala. Vliv na mě má určitě roční období a celkově počasí. Do projektu jsem byla vybraná měsíc před zahájením výstavy, byla jsem poctěna, že zrovna já dostala tuhle šanci. Neváhala jsem, a řekla jsem, že to zkusím. Přirovnáním mého obrazu k ostatním bych mohla říci, že vzhledově patří mezi slabší, viděla jsem na Chomutovské výstave opravdu dokonalé výtvory, ale myslím si, že jestli někdo je stejně velký fanoušek The Beatles jako já, mohl by můj obraz ocenit a jsem ráda, že jsem tuhle příležitost dostala a mohla jsem ukázat svou tvorbu a zájmy.